Patrik Proško (1974)
je sochař a vizuální umělec, tvořící hyperrealistické sochy vědeckých rekonstrukcí
zvířat a lidí, expresivní sochařské portréty nebo také iluzivně anamorfní instalace a obrazy, jež jsou unikátní položkou expozice IAM Prague.
Českobudějovický rodák, žijící v Praze, kde absolvoval sochařství na Vysoké škole umělecko-průmyslové u profesora V. K. Nováka, se ve své volné tvorbě zabývá neinvazivním uměním ve veřejném prostoru. Používá různé techniky, umělecké přístupy a jistý druh vizuální manipulace, aby vytvořil pro dané místo specifické dílo. Zviditelňuje umění v „surovém stavu“ a poukazuje tak i na to, že jej můžeme nacházet všude kolem nás.
Dosud vytvořil v krajině 17 zemí světa více než 50 velkoformátových realizací, které
mají jedno společné - žádná z nich již neexistuje. Autor vnímá pomíjivost věcí jako výchozí trvalou hodnotou, a proto svá díla nechává v krátké době podlehnout zániku. Zůstává pouze jejich fotodokumentace.
Patrick Hughes (1939)
je autor unikátní techniky převrácené perspektivy, kterou sám nazývá “reverspektiva” – díla převrácené perspektivy, jedinečné optické iluze, narušující vnímání prostoru a hloubky mozkem.
Hughes o tom sám říká: „Reverspektivy jsou 3D malby, které při pohledu zepředu vypadají jako dvourozměrné s použitím klasické perspektivy. Jakmile však divák pohne hlavou, 3D povrch obrazu zdůrazní hloubku a zvětší perspektivní posun mnohem více, než lidský mozek obvykle umožňuje, a způsobuje silný a často dezorientující dojem z hloubky a pohybu. Iluze vzniká malováním perspektivy v obráceném sledu (reverzně), to znamená, že nejblíže umístěná malba je ta, která je ve skutečnosti na obraze od diváka nejdále.“
Birminghamský rodák žije a pracuje v Londýně a vystavuje nejen tam, ale i po celé Evropě, v jižní Asii, v USA a také v Kanadě. V IAM Prague se teď poprvé prezentuje u nás.
Ivana Štenclová (1980)
experimentuje s formou, technikami i materiály – kreslí tavnou pistolí i injekční stříkačkou, vrství obrazy z izolačních krytin, plete je z drátů, užívá malířského dekoračního
válečku či razítek, pomocí laseru vypaluje motivy skrze plech.
Absolventka pražské Akademie výtvarných umění v ateliéru kresby profesorky Jitky Svobodové v současnosti žije a pracuje nedaleko Opavy. Od roku 2000, kdy jako studentka poprvé vstoupila na uměleckou scénu, jsou hlavním tématem její tvorby mezilidské a zejména rodinné vztahy. Zpočátku podrobovala analýze své vlastní dětství a nejbližší příbuzné, později se tématem jejích děl stalo vlastní mateřství a dcera.
Kresebná linie je stále určujícím faktorem jejích obrazů. Uplatňuje se především v ornamentech, které nemají zdaleka jen dekorativní funkci, ale umocňují obsah obrazu a často jej i spoluvytvářejí. Štenclová je zastoupena v pražské Národní galerii a také ve světových sbírkách, například Nadace J. a M. Jelínek ve Švýcarsku a Wing Shya Collection v Hongkongu.
David Strauzz (1976)
používá techniky jako koláž, dekoláž a asambláž, kombinuje různé materiály a nalezené předměty, nebo objekty znovu využívá, ale dává jim nové souvislosti. Inspiraci nachází v městské kultuře, v ulicích a mezi lidmi, kteří tato místa užívají. Jak sám říká: „Mým cílem je abstrahovat postavy a portréty a vyzvat diváky, aby se zbavili izolace a osobních zábran, hledali pravdu a pravost v každém díle a zároveň uplatňovali svou vrozenou schopnost vytvářet smysluplné vztahy s lidmi a uměním prostřednictvím přímého kontaktu a interakce.“
Strauzz se narodil v Kanadě, kam jeho rodiče počátkem 70. let emigrovali. Studoval Beal Art College (London, Ontario) a poté OCAD University v Torontu. V roce 2012 se přestěhoval do USA, kde se zúčastnil několika výstav v Bostonu a v New Yorku. Jako občan České republiky se chtěl vrátit a poznat své kořeny, proto se v roce 2015 usadil v Praze a stal se rezidentním umělcem Pragovka Art Districtu.
Ve svých dílech se zajímá o dopad technologie na lidskou komunikaci. Používá vizuální
jazyk založený na duševní činnosti nebo procesu získávání znalostí a porozumění skrze
myšlenku, zkušenost a smysly. Zajímá se také o to, jakým způsobem ovlivňuje lidskou osobnost postupná degradace myšlení, paměti nebo zraku.
Ladislav Vlna (1976)
posledních patnáct let zdokonaluje unikátní techniku, kterou sám vyvinul a nazývá ji "metalurgická malba". Obrazy jsou do ocelových desek vypáleny ohněm bez přidání jakýchkoli jiných materiálů. Kresba je do materiálu vyryta a barvy jsou žíháním vydobyty ze samého nitra oceli a její podstaty.
Důležitou roli ve vnímání obrazu působí momentální dopadající světlo, a proto dílo vypadá v různé denní době docela jinak. Jeho cesta k této technice vedla přes práci v zámečnické dílně jeho otce, kde v dětství často pomáhal. Fascinovalo ho, jak se měnily barvy kovových materiálů, když na ně působil ohněm. Ladislav Vlna o tom říká: „Je těžké udržet ocelovou desku v rovině, když na ni působíte ohněm. Dostat na povrch ty barvy, které chcete, přesně tam, kam chcete, a udržet to všechno v celku, to je velmi náročná, ale krásná práce. Každý, kdo pracuje se železem, to dobře zná.“
Ladislav pochází z Třebíče, vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti a poté Akademii výtvarných umění v Praze, kde žije a pracuje dosud. Vytváří nejen malby a kresby, ale i sochy do veřejného prostoru. Věnuje se převážně figuře, portrétu, ale i technickým a architektonickým kompozicím.
Zdeněk Daněk (1977)
se ve své tvorbě věnuje převážně české krajině, vztahu člověka k přírodě a problémům
vznikajícím mezi kulturou a přírodou. Maluje realisticky, ale chápe obraz jako virtuální realitu, do které se dá vstoupit. Pracuje s přemalbou, opravou, chybou a důkladnou malířskou prací, která musí být udělána, i když na výsledku není na první pohled vidět. Téma krajiny zpracovává jako malbu, video nebo animaci.
Zdeněk se narodil v Pardubicích, v Praze studoval střední výtvarnou školu, poté malbu a animovaný film na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a studia zakončil na Akademii výtvarných umění u profesora Z. Berana. Je plenérový krajinář, konceptuální malíř, amatérský vlastenec, magický realista, ekologický aktivista, animátor a burianolog. Kromě volné tvorby pracuje i jako ilustrátor, vytváří přebaly pro CD i filmové plakáty, maluje pro muzea a časopisy.
Jan Jirovec (1976)
tvoří obrazy, sochy, objekty a využívá možnosti jejich vzájemného propojování. Pracuje
v rozpětí od koncepční ukázněnosti k volné improvizaci, od věcného realismu k expresivní
spontánnosti. Jan je vizuální umělec renesančně rozkročený na širokém poli výrazových prostředků. Jeho tvorba je programově eklektická, proměnlivá, tvoří ji množství paralelních linií, které kontinuálně vyvíjí a rozšiřuje. Těžištěm a zdrojem jeho práce jsou tradiční výrazové prostředky, často vyloženě akademické formy, na které však aplikuje inovativní technologické postupy. Z obsahového hlediska se pohybuje v obecnější, spíše nadčasové rovině existenciálních otázek, nahlížených skrze vztah člověka ke krajině, architektuře a kulturní tradici.
Jan Jírovec se narodil v Praze a střední školu navštěvoval v Bechyni, kde studoval obor výtvarné zpracování keramiky a porcelánu. Poté v Praze absolvoval Akademii výtvarných umění, obor malba, sochařství a ateliér Nových médií u Veroniky Bromové. V roce 2014 se stal členem umělecké skupiny Reprezentace. Své umělecké aktivity doplňuje pestrou činností v oblasti kreativního průmyslu, jako je například produkce filmových rekvizit, 3D obrazů nebo sochařské exponáty pro Národní muzeum.
Alex Dowis (1979)
je výtvarník světového formátu, který představil široké veřejnosti light-art, moderní výtvarnou techniku malby světlem, při které se nanáší světlo na speciální luminescenční plochu. Objevující se kresby po chvíli mizí, čímž vzniká nenapodobitelná obrazová animace.
V roce 1996 založil Alex Dowis umělecké studio DOWIS, které se zrodilo ze street-artu a odhodlání přiblížit pouliční umění široké veřejnosti. Studio se zaměřuje primárně na tvorbu prostřednictvím technik light-art a sand-art (malba světlem a pískem), sekundárně se věnuje klasické malbě, kresbě a tvorbě komiksů. V průběhu let své vystoupení s celým týmem dovedl k dokonalosti, což dokládá i obrovský zájem ze strany korporací, divadel a dalších společností.
Se svým vystoupením zazářil v roce 2012 v soutěži ČeskoSlovensko má talent, ve které postoupil do finále. V roce 2019 byl pozván do americké show America Got Talent, kde se probojoval do semifinále a stal se miláčkem tamního publika.
Jakub Bechyně (1978)
je producent, grafik a designér interiérů, převážně barů a komerčních prostor, který se k výtvarnému umění dostal nejprve díky graffiti a street artu. V současné době si plní svůj sen o založení galerie a podpoře mladých umělců jako umělecký ředitel a jeden ze zakladatelů Illusion Art Museum Prague. Spolu s Patrikem Proškem vlastní společnost Exponut, která vytváří obsah nejen tohoto muzea, ale i jiné výtvarně zaměřené instalace pro přední světové značky.
Narodil se v Praze a trvale zde působí, i když pracovně často cestoval po celé Evropě. Rok studoval v USA (Oklahoma), své první pracovní zkušenosti získal ve švédském Falunu. Ze zahraničí si přivezl nový pohled na svět a našel způsob, jak se v něm prosadit.
Dnes rád maluje akrylem na plátna, ale považuje to pouze za zálibu, kterou nemá potřebu vystavovat. Propojuje technologii s uměním a sám vytvořil technické exponáty jako textová anamorfóza Day&Nite nebo Penroseův trojúhelník.